V kontextu udělení Ceny města jsem byl požádán, abych dal dohromady pár slov o mém tatínkovi, Josefu Vrzáčkovi. V článku jej budu oslovovat tak, jak jsme v rodině zvyklí: děda Pepík.

Děda Pepík se narodil 7. 5. 1947 v porodnici v Ledči nad Sázavou. Celé své dětství prožil se svými rodiči, starší sestrou a bratrem v Ledči. Do Zruče se přestěhoval 22. 2. 1970 za svou školní láskou Maruškou, se kterou sdílí manželství již více než 50 let. Mají spolu tři kluky, mě, Petra a Jana. Linie pokračuje dál sedmi vnoučaty a australská vnučka Adélka předloni přispěla do rodinného týmu pravnoučkem Hugem.

U dědy Pepíka vnímám tři oblasti, které jsou hnací silou jeho života.

Asi nelze nezačít ničím jiným, než že je zarputilý slávista. Dokud to bylo možné, jezdil na všechna domácí, a dokonce i na některá venkovní utkání tohoto špičkového českého fotbalového týmu. Zápasy v Edenu se dokonce staly příležitostí pro rodinná setkání, kdy se na nich pravidelně schází všichni synové i vnoučata. Samozřejmě bez bab, až na malou výjimku. Občas z Kralup dorazí s tatínkem nejmladší vnučka Anežka. Děda Pepík usmaží řízky, zabalí okurky a chléb a o přestávce na tribuně jih v sektoru 127 probíhá hodování rodin Vrzáčkových. Před tím však musí často při šacovací kontrole při vstupu na stadion obhájit, že řízkem, okurkou ani chlebem není možné způsobit hráči soupeře či jiné znepřátelené osobě závažnější zranění. Dnes dědu ve Zruči a okolí jen těžko potkáte bez toho, aby na sobě neměl alespoň slávistickou roušku.

Optimismus a osobitý humor je další věc, která je pro dědu Pepíka charakteristická. Pokud byste měli možnost se tak jako já v mládí účastnit rodinných setkání v Ledči, pochopili byste, o čem hovořím. Dlouhé minuty neutuchajícího smíchu doprovázely jakoukoliv společnou činnost, včetně takových banalit, jakými bylo pořízení rodinné fotografie. „Smací svalstvo“ jsme protrénovali opravdu dobře a podobně je tomu na obdobných akcích dodnes.

Celý život věnuje nezištné činnosti pro jiné. Začalo to v dětství, kdy chodil dělat ministranta do kostela. Později začal komentovat nejrůznější sportovní a společenské akce. Vzpomíná na svůj první počin, kdy v roce 1970 komentoval závod na koloběžkách z Bratislavy do Prahy, který měl jednu ze svých zastávek i ve Zruči nad Sázavou. Děda Pepík si pro návštěvníky připravil slogan: „Vítáme Vás ve Zruči plné dívčích náručí“. Děvčata ze 3. internátu neměla pro sexistický podtón sloganu příliš pochopení a stěžovala si na něj u svých vychovatelek.

Starší generace si ho jistě vybaví, jak z balkónu dnešního spolkového domu pravidelně slovem doprovázel prvomájový průvod. Možná byl v rámci celé socialistické republiky jediným komentátorem této akce, který nikdy nevstoupil do Komunistické strany. Zřejmě tehdy dali straníci přednost kvalitě před všeobecně platnými komunistickými zásadami. Když na toto období vzpomíná, vybaví se mu některá přeřeknutí, která naštěstí pro něj neměla fatální následky. Vzpomíná například, jak při průjezdu několika alegorických vozů vypravených státním statkem, na nichž zaujímalo místo i několik vedoucích soudruhů, pronesl: „Zdravíme alegorické voly státního statku.“ Naštěstí soudruzi byli dostatečně zaměstnáni sami sebou a tuto drobnou záměnu hlásek nezaznamenali. Zapojoval se i do takzvaných akcí „Z“, kdy společně s kamarády vybudovali celou škvárovou dráhu okolo fotbalového hřiště (dnes již opět zarostlou travou) nebo vystavěli dnes tolik oblíbené dopravní hřiště v areálu družiny. Jako funkcionář bez nároku na jakoukoliv odměnu pak pomáhal v nejrůznějších sportovních oddílech. V atletice, stolním tenise, házené a možná i některých dalších.

Co dělá děda Pepík ve svých 74 letech? Rozváží obědy, nejčastěji svým vrstevníkům, respektive mladším ročníkům. Proč? No, prachy v tom určitě nehledejte. Během této sociální služby obyvatelstvu již zlikvidoval tolik aut, že aby si na ně vydělal, musel by rozvážet obědy dalších 50 let. Prostě nevydrží doma sedět a nic nedělat. Potřebuje být mezi lidmi, být prospěšný. Vždycky mě baví, jak hlásí nové rekordy v počtu rozvezených obědů za jeden den. Když jsem u těch obědů, nemůžu nevzpomenout na jednu historku, která tehdy sice tak humorná nebyla, jelikož končila ošetřením v nemocnici, ale dnes se jí již můžeme zasmát. Jednoho dne vyrážel s obědy za mlhavého počasí. Aby se lépe orientoval na silnici, držel se pečlivě pravé krajnice. Ta jej zavedla nejprve na autobusovou zastávku v Hulicích, na jejímž konci je škarpa přerušená po několika metrech betonovým mostkem. O ten v ranních hodinách zastavil čumákem svého vozu. Z auta vylezl mírně šokovaný, avšak zdráv. Na doporučení místních se vydal do nedaleké firmy hledat pomoc s vyproštěním vozu. Zde byli velice ochotní a pomoc přislíbili za použití vysokozdvižného vozíku. Aby dědovi ušetřili kroky, nabídli mu možnost, aby se zpět vrátil přes zahradu, kudy je to výrazně blíže se slovy: „Neboj, ten pes nekouše.“ Kousal svině! Tak děda Pepík po totální havárce, kterou přežil bez újmy na zdraví, skončil v nemocnici, protože ho pokousal pes, který nekouše.

Kromě rozvážky obědů doposud s licencí rozhodcuje zápasy místního stolně tenisového klubu, občas si ještě vyšvihne nějaké to komentování či spolupořádání sportovních akcí rozličného typu, jako jsou atletické mítinky, fotbálky, běhy zručským parkem nebo dnes tak oblíbených soutěží v möllky.

Co z toho má? Radost, kontakt s lidmi, možná pocit důležitosti a někdy i párek a pivo. (Pavel Vrzáček – foto: Josef Tůma)